THESE ARE IDIOTS DÍL 11.
25. 7. 2014
*Z minulého dílu*
"Jo. a mimochodem na to ses mě už ptal." Šťouchla jsem do něho. On jen se tiše zasmál a dál koukal na jezírko.
Moje pozorování vyrušilo křupnutí větvičky. Škubla jsem sebou. Jason pohyb po mě opakoval.
"Co se stalo?"
"Někdo nás sleduje. Stoprocentně." Ukázala jsem na les za námi. Všimla jsem si bílé věci vyčuhující z keře. Pomalu jsem se blížila k keři. No, že mě to nenapadlo dřív.
"Harry!" zařvala jsem až Jason poskočil.
"Já nejsem Harry." To je ale tele. On ani neví, kdo je.
"Ne vůbec, a proč ti teda z keře vyčuhují tvoje nezkrotné lokny?" A teď se vykruť. Mlčel.
"Aghr," čapla jsem ho za triko a vytáhla na nohy. Pane bože. To nebyl Harry, ale Denis převlečený za Harryho. Já se z nich zblázním. No už je stejně asi pozdě, protože můj pohárek trpělivosti přetekl.
"Denisi! Co tu do háje děláš?" Má asi velmi dobrý zdroj. Počkej, já tě vlastnoručně zabiji.
"Ehm...no...Mám o tebe starost." a už je to tady zase. Mám o tebe strach, protože jsi ještě malá holčička.
"Pane bože. Pochop, že mi je už osmnáct a jsem za sebe sama zodpovědná a vím, co dělám," zakřičela jsem, div někomu z nás nepraskli bubínky v uších. Pustila jsem jeho triko a naštvaně jsem si to odkráčela do chatky. Práskla jsem dveřmi, jak nejvíce jsem dokázala.
"Harry!" Nic. Zkusila jsem to znova. To už jsem slyšela mírné písknutí naproti mě.
"Jo?" špitl. Asi ví, oč jde.
"Můžeš mi vysvětlit, proč jsi zavolal Denise a šel si mě zkontrolovat, co dělám?" ukazovala jsem na něho prstem.
"P-promiň já...."
"Žárlíš." Dokončila jsem větu. Můj hlas se trochu zmírnil.
"Jo," zvedl ke mě pohled. Musím uznat, že byl roztomilý. Ale fuj. Mish. Neplácej hovadiny.
"Ale proč? Jason je kamarád, a trochu se mi i líbí."
"Žárlím, protože se se mnou nebavíš tak, jako s Jasonem. Nesměješ se se mnou, jako sním. Akorát, co dokážeme oba dva je se pořád jen hádat a nadávat si. A když už to zajde dál, tak si to i oplácíme. Chtěl bych, aby to mezi námi pomalu ustupovalo a... mám tě rád, Mish."
Oh. Tak tímhle mě zaskočil. Tekli mu slzy po tvářích. Jeho smaragdové oči byli plné žalu a smutku. Neměla jsem, co říct. Obešla jsem ho a pomalu vyšlapovala schody do patra.
"To je vše, co mi na to řekneš?" zavzlykal.
"Já...nemám na to, co říct, Harry. Vím, že všechno to hádání a podobně je pravda. A myslím si, že to mezi námi nebude jiné."
"Bylo by, kdybys mě chápala." Nikdy jsem si nemyslela, že to mezi námi takhle někdy vypění. Potřebuji si to nechat projít hlavou. Harry je fajn kluk, pořád mi leze na nervy, ale má na lepší holku, než jsem já. Zamilovala jsem se do Jasona. Tak to i zůstane. Ulehla jsem do postele a hlavou se mi honilo tolik věci, až jsem usnula.
*V noci*
Spala jsem, jako dudek. Ale něco mě přece jenom vzbudilo. Štrachání. Pomalu jsem se otočila a spatřila smaragdově zbarvené oči.
"Co tady děláš?" Rozespale jsem zívla.
"Jdu ti vypnout lampičku. Nechtěl jsem tě vzbudit." Nic jsem neřekla. Vypnul světlo, pomalu se otáčel, že odejde.
"Harry?" Zastavil se. Zůstal otočený ke mě zády.
"Když už si mě vzbudil, pomůžeš mi zase usnout?" trochu jsem se pousmála, což u mě nebývá zvykem se usmát na Stylese. Jemně přikývl. Boty zašustěli, odkráčel si to k posteli a posadil se na kraj. Světlo mi prosvítalo skrze žaluzie, dopadali přímo na Harryho obličej. Měl úsměv na tváři s ďolíčky, na které holky padají do kolen. Uznávám, že když jsem promluvila, klepal se mi hlas. Napůl jsem byla odkrytá. Vzal za deku a přikryl mě.
"Zazpíváš mi na dobrou noc?" Opět se usmál a souhlasil. Znám jen jednu jejich písničku, ale ne tak dobře, jako Linda. Littl things. Pomalá, dobrá na to, abych usnula. Začal zpívat první slova. Poslouchala jsem ho. Usmíval se na mě, když dělal mezeru. V půlce písničky jsem usnula. Jedině, co jsem ještě ucítila bylo, pohlazení po tváři.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář